PRAHA
DUŠE BEZ DOMOVA
1. DÍL
03.10.22
V novém seriálu o duševním zdraví lidí bez domova se pokusím na tyto otázky odpovědět prostřednictvím aktuálních poznatků psychologie a skutečných příběhů lidí, kterým jsem pomáhala.
Jsem Pavlína Zoubková a v NADĚJI jsem začínala jako sociální pracovnice v azylovém domě v Praze. Po dokončení studia psychologie jsem se přesunula do denního centra NADĚJE U Bulhara jako poradenská psycholožka. Zde jsem byla lidem v nouzi k dispozici dva dny v týdnu (ostatní dny je k dispozici má kolegyně) a jeden den v týdnu jsem navštěvovala naše denní centrum v Michli.
Chci ukázat širší veřejnosti to, co vidím já, a přispět tak k pochopení problematiky lidí bez domova i z pohledu jejich psychického zdraví a stability. V drtivé většině to celé začíná u nefunkčních rodin. Závislosti, zneužívání drog, násilí, psychicky nezralý rodič nebo oba rodiče. Pěstounství, dětské domovy. Probublávající deprese, vlastní závislostní chování nebo poruchy osobnosti. Dlouhodobá neschopnost v životě uspět. To jsou „základy“, z nichž se odvíjí životy většiny lidí vyhledávající pomoc v denním centru. Tato témata otevřeme v seriálu o psychickém zdraví lidí bez domova.
Text: Mgr. Pavlína Zoubková, psycholožka
Foto: Petr Zewlakk Vrabec
2. DÍL
05.10.22
„S tátou jsem si nikdy nerozuměl. Když mi pak bylo tak jedenáct dvanáct, pořád mě řezal. Ani pořádně nevím proč.“
„Máma se o mě ve třinácti už nedokázala postarat. Brala drogy a ani jsme pořádně nebydlely. Ve třinácti jsem šla k babičce. Babička pila, a když jsem tam přišla, myslím, že chlastala ještě víc.“
„No tak sexuální zneužívání, že jo… Asi od šesti. Od nevlastního otce. Nesnášel jsem ho. Mámu mlátil pořád, ta měla vlastních starostí dost.“
Rodiny, kde vládne násilí, zneužívání či zanedbávání. Rodiny protkané závislostí i po několik generací. Rodiny na okraji společnosti, sociálně slabé, nebo „jen“ s nedostatečnými kompetencemi zajistit zdravý vývoj dítěte. To je jasné pojítko drtivé většiny lidí, kteří se ocitnou na ulici. Společný jmenovatel: náročné dětství, které nemalou měrou předurčilo jejich životní trajektorii.
V jednom se psychologie jednoznačně shoduje: děti nepotřebují příliš, ale existují určité potřeby, jejichž ne/naplnění zcela zásadně ovlivňuje, jak může jejich dospělý život vypadat. Je to potřeba jistoty a bezpečí, potřeba světu kolem sebe rozumět, být bezpodmínečně přijímán, dostatečně stimulován a zažívat pocit otevřené budoucnosti.
Dítě vyrůstající ve světě, kde ani snídaně není jistotou, se ocitá v džungli bez mapy a instrukcí, které ovoce může sloužit jako potrava a které zvíře je smrtelně nebezpečné. Nezíská schopnosti pro základní orientaci ve světě a zvládání života. Pokud malý bezbranný jedinec, přicházející na tento divoký svět, pláče a od rodiče se mu dostane jen křiku, přestane očekávat, že on sám může nějak svou situaci měnit. Pomalu se stane rezignovaným a apatickým – i do dospělého života pak vchází s tím, že sám se svou situací nikdy nic nezmůže. A časem už to ani nezkouší. Pokud jen zřídka nebo nikdy nezažívá pocit, že ho má někdo opravdu rád, i s jeho chybami, nikdy se nenaučí navazovat kvalitní vztahy. Vztahy, bez kterých by tu džungli nezvládl nikdo z nás. A chybějící sociální síť je dalším, neméně významným pojítkem lidí na ulici.
Když navíc v prvních letech svého života vidí, že nejlepší strategií na řešení jakéhokoli konfliktu či nezdaru je rána pěstí, vezme to za své. Nic jiného nezná. Vyvodí si, že právě toto je způsob, jak v životě obstát. Když pak jeho život není zrovna takový, jak si představoval, ani ho nenapadne, co je špatně. Strategie k „přežití“, které má, jsou pro něj normou. Lepší ho nikdo nenaučil. To, co si tito lidé nesou do svých životů, je nedůvěra v druhé, neustálý strach, odkud „přijde další rána“, pocit, že jsou k ničemu a nikdy nic nezmůžou.
Jak nelehké musí být s takovou výbavou žít?
Text: Mgr. Pavlína Zoubková, psycholožka
Foto: ilustrační z archivu NADĚJE
3. DÍL
11.10.22
Patrik vyrůstal v úplné a početné rodině, kterou tvořily převážně hezké, pevné vztahy. V rodině finančně, sociálně a vzdělanostně slabší. Patrikovi sourozenci, ale i další příbuzní žili ve světě drog – drogy užívali a prodejem si vydělávali.
Pro Patrika to byl standard.
Malé dítě má omezenou schopnost vidět, že se v jeho rodině děje něco neobvyklého. Vlastní rodina je pro nás norma. Jak je běžné, on sám i rodina měla kontakty s rodinami s podobným statusem a v podobné situaci.
Asi ve 14 letech pak Patrik poprvé vyzkoušel pervitin. Přidávaly se další drogy a propadl silné závislosti. Časem se dostal na ulici, vznikly mu velké dluhy a jeho sociální síť sestávala už jen z lidí v podobných problémech jako on sám.
Jakou vůbec měl Patrik šanci vést život jinak?
Rodina naše vnímání světa, hodnoty i třeba to, jak budeme řešit zátěžové situace, ovlivňuje více, než si vůbec jsme schopni uvědomit. Výzkumy prokázaly, že například i sebevražda může být „dědičná“. To, že náš dědeček vyřeší své problémy tím, že si sáhne na život, může posloužit jako určitý vzorec pro naše vlastní pozdější řešení těžkých situací.
Pokud pozorujeme rodiče (nebo jiné pro nás významné osoby), jak si nalévají pátou sklenku vína, aby „uhasili“ vztek na šéfa, náš mozek si toto ukládá do šuplíku strategií pro stavy, kdy se necítíme dobře, a pečlivě uchovává pro budoucí použití. Když pak taková situace v našem dospělém životě přijde, šuplík otevřeme, a – především pokud tam žádná jiná strategie není – automaticky a nevědomě ji použijeme stejně jako tehdy rodiče.
Takový člověk nemusí být samozřejmě v řešení úplně bezbranný. Většinou ale potřebuje intenzivní pomoc při vyklizení těch “smutných” a neefektivních šuplíčků a při jejich plnění účinnějšími postupy. A to je velká práce – vzpomeňte si, jaké to je, uklízet staré šuplíky, kde máte jak věci z dětství, tak ještě staré věci po babičce.
To navíc vyvolává otázku – měl se onen člověk kde naučit trpělivosti a vytrvalosti k takhle náročné a léta trvající dřině?
Text: Mgr. Pavlína Zoubková, psycholožka
Foto: ilustrační z archivu NADĚJE
4. DÍL
13.10.22
Někdy se s trochou nadsázky uvádí, že symptomy poruch osobnosti trápí daleko více okolí člověka s danou poruchou než jeho samého.
Porucha osobnosti (PO) je trvalá struktura osobnostních rysů, která komplikuje člověku zvládání zátěžových situací, vlastních emocí a svých vztahů, včetně péče o děti.
S velkým zjednodušením bychom mohli říct, že s člověkem zatíženým těžkou (s důrazem na slovo těžkou) poruchou osobnosti může být opravdu nesnadné žít, i komunikovat. I pro dospělého jedince. Natož pro dítě, které je na péči tohoto nestabilního rodiče závislé.
„Máma na mě v jednom kuse křičela, jak jsem k ničemu a ničím jí život. Že by bylo lepší, kdyby mě nikdy neměla. A pak začala brečet a já jsem jí musela utěšovat, jak je skvělá máma a dělá pro mě všechno. Všichni byli na nic, jen ona je skvělá žena, manželka, máma, kamarádka. Dneska se s ní ani nevídám.“
„Táta chtěl, aby bylo všechno dokonalý. Úplně dokonalý. Jednou mě za to, že jsem byl venku s klukem, kterýho neměl rád, vyhodil z bytu. Prostě hrozně řval, nadával a vyhodil mě za dveře. Druhej den vyměnil prostě zámky. Zpátky mě pustil asi po dvou tejdnech. Spal jsem u kamarádů. Asi ho ukecala máma.“
Někdy jdou poruchy osobnosti v těsné blízkosti s jinými psychiatrickými onemocněními – deprese, úzkosti, závislosti ad. Dítě pak může doma potkávat rodiče, který není v důsledků depresivní fáze schopen ani péče o sebe, natož o někoho druhého. Naopak samo dítě někdy musí pomoci rodiči, protože ten to nezvládá.
A jak už jsem uváděla v předchozích příspěvcích – dítěti pak chybí základní jistoty, neví, jak bude vypadat druhý den ani následující minuta. Jeden den maminka celý proleží a pláče, druhý den je ze všeho nadšená a chce jet na výlet místo školy. V jednu chvíli je s tátou legrace a za hodinu na dítě křičí a ono ani neví proč.
A jeho vlastní psychické zdraví? Dítěte, které vyrostlo v takovém chaosu? Může začít hledat stabilitu a uklidnění v instantní formě – návykové látky. Protože je to tak snadné a má alespoň chvíli pocit klidu. Možná začne samo propadat do depresivních a úzkostných stavů, protože svět se mu zdá nezvladatelný. Jistotu nikdy nepoznal. Možná u něj propukne jiné závažné psychiatrické onemocnění.
I z takových rodin někdy přicházejí lidé, s nimiž se v našem denním centru setkáváme. Patologie takových rodin nemusí být ani na první pohled znát. Rodiče neužívají návykové látky, dítě fyzicky na první pohled nestrádá, rodina není ve finanční tísni. Přesto si jedinec z takového prostředí může nést nemalá traumata a zátěž. A to někdy v konečném důsledku vede k tomu, že bez pomoci nedokáže běžným způsobem vést svůj život.
Text: Mgr. Pavlína Zoubková
Foto: ilustrační z archivu NADĚJE
5. DÍL
18.10.22
A právě proti kojeneckým ústavům mnoho odborníků také ostře brojí. Proč?
Protože dítě, již od prvních měsíců věku, potřebuje jednoho „svého“ člověka. Takového, který odpovídá na všechny jeho potřeby – nakrmí, přebalí, utěší, pochová, pohladí. Takového, k němuž si může vytvořit silnou citovou vazbu. Z toho pak čerpá celý život ve svých vlastních vztazích, při zvládání svých emočních projevů apod. V ústavním prostředí toto bohužel získat nemůže.
V žádném případě to neznamená, že daný kojenecký ústav nebo dětský domov neposkytuje dobrou péči. Poskytuje. Ale není dostatečná vzhledem k tomu, co malé dítě nebo dospívající jedinec skutečně potřebuje. Na to nemá kapacity.
V souvislosti s ústavní péči se často mluví o tzv. poruše attachmentu. To je právě ono nedostatečné naplnění potřeby mít jednu pečující osobu, která má – zjednodušeně řečeno – dítě naučit porozumět sobě i světu, a sebe i svět zvládat a orientovat se v něm. Když toto ve velmi raném dětství člověk nedostane, jen velmi obtížně se to dohání. A svět a svůj život pak takový člověk nemusí „ukočírovat“.
Celá problematika je samozřejmě mnohem obšírnější a komplikovanější a také ne každé dítě, které prošlo ústavní výchovou, bude mít zásadní potíže zvládat svůj život. V závislosti na dalších okolnostech a podmínkách to tak ovšem mnohdy dopadá a počet takových lidí, kteří poté potřebují péči nejen našich služeb, rozhodně není zanedbatelný.
Vyrůstání mimo rodinu si ovšem nikdo z nich nevybral. Významným nežádoucím důsledkem bývá také to, že nemá právě rodinu, o kterou se později v těžkých životních situacích může opřít.
Text: Mgr. Pavlína Zoubková, psycholožka
Foto: Tomáš Kozohorský
6. DÍL
21.10.22
V předchozích příspěvcích jsem se pokusila přiblížit, z jakého prostředí pochází naprostá většina lidí bez domova, a nastínit, jaké dopady vyrůstání v takových podmínkách může mít.
Všeprostupující pocity nejistoty, nestability, nedůvěra ve svět či sám sebe, se pak v dospělosti můžou demonstrovat v různých podobách – deprese, úzkosti, zneužívání nebo závislost na návykových látkách apod.
A nyní bych ráda poskytla náhled právě na samotné tyto duševní neduhy, kterými v plné škále trpí samozřejmě i lidé bez přístřeší. Jejich léčba je však v tomto prostředí mnohem komplikovanější.
Pan Ondřej má slzy v očích a říká, že už se mu nechce žít. Nemá nic než to, co má právě na sobě a pár věcí v batohu. K tomu kupu dluhů a na omezený čas místo v našem azylovém domě. Nechtěl to tak, ale jinak to nezvládl. Dělal vše, čeho byl v danou chvíli schopen. A když mi vypráví, jak se pomalu celý jeho život bortil, už se mu slzy valí po tváři.
Radek, kterému je jen 32 let, mi povídá, jak nevidí ze své situace žádné jiné východisko, než to „tady“ skončit. Nemá nikoho, o koho by se mohl opřít nebo komu by na něm záleželo – takto to ze svého pohledu, zakaleného depresí, vnímá.
Pro léčbu deprese je nezbytně nutný řád (struktura dne), klid, pravidelný spánek a ideálně také člověk, se kterým můžu sdílet svůj vnitřní svět. Co z toho člověk může nalézt “na ulici”?
Léčit depresivní onemocnění na ulici (nebo třeba v azylovém domě) je jako bychom poslali člověka závislého na alkoholu, aby se léčil v hospodě. Lidem, kteří vyhledávají naši pomoc, chybí obecně řád v životě. U člověka, který navíc trpí depresí, je tedy dvojnásob náročné vytvořit denní strukturu oproti člověku většinové populace. A nemají žádné opěrné body ani nikoho, kdo by jim denní řád pomáhal dodržovat. Jejich život se odehrává minutu po minutě. Nemají žádné plány ani cíle.
Klid a ticho na ulici? Na azylovém domě? To můžeme nazvat světlou výjimkou. S čímž jde samozřejmě ruku v ruce kvalitní spánek. Při nocování na ulici to snad není třeba ani uvažovat. Na azylových domech (či noclehárnách) žijí různí lidé (a mnoho lidí). Mají své různé potřeby a potíže. Vznikají zde konflikty, hádky. Každý přichází do pokoje v jiný čas, během noci někdo odchází či vstává. Nikdy tu nikdo není sám. Soukromí je na hony vzdálené privilegium.
Lidem bez domova tedy bohužel chybí všechny základní předpoklady, které by vedli k alespoň částečné úlevě od depresivních, příp. úzkostných stavů.
Co jim tedy zbývá? V úvahu přichází samozřejmě medikace. Která ale sama o sobě depresi neléčí. A cesta k ní je pro lidi na ulici z mnoha důvodu delší než pro běžnou populaci. Naprosto nejsnazším a nejrychlejším antidepresivem, instantní úlevou od bolesti existence, je pro člověka bez domova alkohol či benzodiazepiny. V takovém případě se však člověk samozřejmě rázem dostává do nového problému.
Text: Mgr. Pavlína Zoubková, psycholožka
Foto: ilustrační z archivu NADĚJE
7. DÍL
26.10.22
Alkohol a jiné drogy jsou samozřejmě také pojítkem velké spousty lidí bez domova. U někoho jde o škodlivé užívání, u někoho přímo o závislost.
Cesty k drogám, potažmo závislosti, jsou různé. Může to začínat v rodině, jak jsem uváděla v dřívějších příspěvcích. Velmi často se pod povrchem skrývá deprese, kterou se člověk snaží “přepít”. Mnohdy v základu leží různé poruchy osobnosti ad.
Cesta ven je pak ale většinou jen jedna – naprostá abstinence.
Proč je to u lidí bez domova o tolik komplikovanější?
Chybí jim zejména správná motivace. Nemají příliš o co bojovat. Nevidí lepší zítřky a chybí jim také sebevědomí a víra, že to mohou zvládnout. Nečeká na ně nikdo, až se vrátí z léčby. Nemají blízkého, který by je podržel. Naopak – často všichni jejich kamarádi (tedy lidé z ulice) užívají drogy. Nad těmito závislými tedy naopak visí ztráta přátel, často jediných známých.
Po léčbě by se neměli vracet do stejného prostředí a mezi jiné užívající. Abstinence by byla téměř nemožná. Ovšem právě na snížené možnosti změnit své prostředí jejich snaha o abstinenci často ztroskotá. Mnohdy stojí před závislými bez domova dvojí úkol – vymanit se z užívání drog, ale zároveň, ve stejný čas i z patologického prostředí. Jenže oni spoustu let už žádné jiné neznají. Vrhají se do neznámého světa.
Je také velmi časté, že tito lidé neznají nic, čím by užívání drog nahradili. Už si nevzpomínají, co je baví a naplňuje. Anebo to ani nikdy neměli šanci najít. Po odebrání drog ze svého života se ale najednou vynoří velká díra, kterou je třeba něčím vyplnit. Pro pěstování koníčků či nalezení práce, která je bude naplňovat, bohužel často nemají dobré podmínky.
Není výjimkou, že tito lidé právě kvůli drogám “propásli” období hledání sebe sama, období, ve kterém nacházíme vlastní smysl našeho bytí, a skutečně nevědí, kým jsou, kým chtějí být a jak svůj život chtějí využít.
Text: Mgr. Pavlína Zoubková, psycholožka
Foto: Tomáš Kozohorský
8. DÍL
31.10.22
Když přicházím za paní Lucií, hned se začíná rozčilovat. Křičí. Trvá mi nějakou chvíli, než zjistím, o co vlastně kráčí. Někdo jí chce ukrást kůži. Cítí, jak jí ji už po kouskách kradou. Mimo to se také domnívá, že jí sledují nějaké cizí civilizace. Možná právě oni jí okrádají o její kůži, ale to neví jistě.
Navázat s ní jakýkoli kontakt je nesmírně náročné. Paní Lucie je ochromená strachem. Neví, jestli jí taky nepřicházím ublížit.
Schizofrenní onemocnění se považují za velmi vážné psychiatrické nemoci. Jejich léčba je náročná a vždy s velmi nejistým výsledkem. U lidí bez domova však opět hrají roli i další specifika, která léčbu ještě víc komplikují.
Skutečně významnou roli i zde hraje absentující stabilní zázemí. Osoba se schizofrenním onemocněním ztrácí kontakt s realitou. V důsledku toho ve velké míře také například schopnost dodržovat léčebný režim.
Lidem bez domova chybí rodina nebo jiní blízcí, kteří by pomohli s pravidelným užíváním medikace, nebo udržením denního řádu.
Pro schizofrenní pacienty je typické, že medikaci kvůli svým psychotickým a paralyzujícím obavám, odmítají. Stejně tak případnou hospitalizaci. A začínají “propadávat” systémem. Včetně našich služeb.
Kvůli narušenému kontaktu s realitou bohužel mnohdy nejsou schopni soužití s dalšími ubytovanými v sociálních službách. Nemají blízké, kteří by jim vyřídili místo ve specializovaných zařízení. A tito lidé se ocitají na ulici, a navíc v důsledku onemocnění v naprosté sociální izolaci.
Jejich psychotické příznaky (tedy různé halucinace či bludy) se prohlubují. Naopak schopnost navázat s někým kontakt, někomu důvěřovat, slábne. Izolováni ve svém vlastním světě tito lidé nezřídka prožijí dlouhé roky. A ocitají se i spolu se sociálními pracovníky (a jinými odborníky) v pasti.
Navázat vztah s takovým člověkem se po letech neléčené schizofrenie stává téměř nemožné, a tedy i přimět ho k jakékoli léčbě. V takovou chvíli často přichází otázka po tzv. nedobrovolné (soudně nařízené) hospitalizaci. Ovšem vedla by vůbec někam, když se takový člověk nemá kam vrátit? Půjde zpátky na ulici, medikaci opět užívat nebude, v léčbě mu nikdo nepomůže.
Text: Mgr. Pavlína Zoubková
Foto: ilustrační z archivu NADĚJE
CHCI POMOCI
PŘEDSTAVENÍ V ČÍSLECH
V roce 2025 jsme každý den podpořili 537 lidí bez domova. Denně jsme poskytli střechu nad hlavou 223 osobám a ošetřili 14 pacientů v ordinacích.
KONTAKTY
NADĚJE
Pobočka Praha
K Brance 11/19e, 155 00 Praha 5
Tel.: +420 775 868 858
Email: praha@nadeje.cz
Účet: 8002-0316012163/0300
