Odpověď je jasná a zní ano. U dětí se v dnešní době objevuje porucha pozornosti a hyperaktivity. Všichni určitě znáte zkratku ADHD.  Také děti ze sociálně vyloučených lokalit mají často diagnostikovanou tuto poruchu, ale tím, že vyrůstají v prostředí a mezi lidmi, které většinová společnost nevnímá moc dobře. Často poruchu vnímají jako pouhou nevychovanost a drzost. 

Jak se projevuje dítě s poruchou pozornosti. Dítě, které má diagnostikovanou poruchu pozornosti, má potíže se soustředěním, koncentrací, udržením pozornosti a je přelétavé v činnostech. Je impulzivní, u ničeho dlouho nevydrží, je neklidné pohybově i v ústním projevu. Může mít potíže v učení, ve čtení a psaní, ve vztazích s vrstevníky i v rodině. Zlobí  –  narušuje hranice ostatních lidí, vyvíjí nadměrnou činnost, kterou často nedokončuje. (1)

Toto chování se projevujedlouhodobě,  není tedy vyvoláno pouhou momentální situacídítěte. Kořeny tohoto chování, zhoršeného soustředění či hyperaktivity lze nalézt už v raném věku dítěte. Neobjevují se tedy poprvé jen v souvislosti se školou, i když právě zde se mohou významně projevit. Poruchypozornosti nesouvisí s inteligencí dítěte, ta je často průměrná či nadprůměrná. Mnohdy se vyskytují společně s poruchami učení, čtení a psaní (dyslexie, dysgrafie, dysortografie).

Poruchy pozornosti jsou dány specifiky mozkové činnosti, přenosem chemických látek v mozku, mohou mít genetický základ či být následkem obtíží při porodu. Velká většina však nemá jasně prokázanou příčinu. Poruchy pozornosti nejsou způsobeny špatnou či nedostatečnou výchovou. Správné vedení dítěte má vliv na průběh potíží, ale poruchu pozornosti nelze „vychovat“. Pokud jí dítě trpí, nelze obviňovat rodiče, že je jejich dítě nevychované. (1)

Poruchu pozornosti je nutné diagnostikovat u odborníků. Je tedy vhodné objednat dítě v pedagogicko- psychologické poradně či u dětského psychologa. Někdy je nutné absolvovat i neurologické či psychiatrické vyšetření.

Také při práci s dětmi ze sociálně vyloučených lokalit vidíme, že u mnoha dětí se objevují prvky poruchy pozornosti. Děti přebíhají od témat k tématu, chvilku neposedí, vše je zaujme a obrací jejich pozornost pryč. Tyto zkušenosti máme zejména při doučování dětí ve školních klubech, které jsme díky  ESF projektu Vzdělání pro všechny výhodou, zkr. 3V mohli realizovat (registrační číslo projektu CZ.02.3.61/0.0/0.0/16_039/0011718). Jak jsem výše uvedla pro stanovení konkrétní diagnózy, zda se jedná o poruchu pozornosti je potřeba navštívit odborníka. Jestliže je stanovena diagnóza porucha pozornosti, je možné řešit danou situaci i ve škole nastavením individuálního vzdělávacího plánu                           a nastavit výuku, prostředí výuky, tak aby se dítě mohlo adekvátně vzdělávat.

Pro práci s dítětem s ADHD je nutno připravit prostředí, kde se dítě učí. Na domácí přípravu by dítě mělo mít vymezené klidné místo, které je jen jeho a rodič se mu věnuje po přesně vymezený čas s přestávkami  –  ne v kuchyni, ne společně s dalšími sourozenci, ne u televize. Dané místo by nemělo být příliš barevné, aby zbytečně nestimulovalo prostředí. Často platí méně je více. (1)

Správné vedení a jednotná výchova je důležitá, neboť snižuje riziko toho, že se u dítěteprojevíporucha chování. Je-li dítě ve škole neúspěšné, může šaškovat, ale také na sebe poutat pozornost zlobením, krádežemi a lhaním. Dítě se vyhýbá neúspěchu ve škole i doma, může se chytat nebezpečných part                   a je zde další riziko pro záškoláctví a nakumulování dalších problémů. (1)

Jak pracovat s dítětem s ADHD a na co si dát pozor. Nezbytností je řád, jasná pravidla, důslednost                           a režim. Vše ale musí být prováděné s láskou, trpělivostí, povzbuzováním, pochvalou. Významná je úprava prostředí, tedy je důležité vyvarovat se přemíry podnětů v místě, kde se dítě učí. Podstatné je střídání činností a přestávek, příprava by měla probíhat dle hesla: málo a často. Dítě by mělo mít zážitek klidu a také umět odpočívat. Není na škodu naučit se relaxaci. Důležitý je také pohyb a pohybové uvolnění. (1)

Při práci se doporučuje silnější oční a fyzický kontakt s dítětem. Je dobré kontrolovat, zda                                          je „na příjmu“, například dívat se mu do očí a lehce se dotýkat jeho ramene, pokud mu dávám instrukci. (1)

Dětem mohou pomoci také psychoterapie či dobře vedené skupinové aktivity a učení sociálním kontaktům. Je třeba zabránit vzniku pocitu méněcennosti. U vážnějších potíží může pomáhat farmakoterapie. Důležitá je spolupráce poradny či školy s celou rodinou. (1)

Závěrem bych chtěla dodat, že s dítětem s ADHD se dá pracovat, když zvolíte jednotný postup, režimová opatření a velkou dávku empatie. Jisté je, že to je někdy např. v kolektivu ostatních dětí náročné, ale práce s dětmi je vždy tak trochu náročná. Ale zpětně můžeme vidět právě na dětech, zda jsme jim byli oporou a naše práce měla smysl.

Použité zdroje:

1) Veronika Pavla Martanová. Problémy s pozorností. Šance dětem. [online]. [citováno 20-6-2022]. Dostupné z: https://sancedetem.cz/problemy-s-pozornosti

Zpracovala: Mgr. Petra Martíšková, manažerka projektu 3V

Jen vzdělaní lidé s určitými znalostmi a dovednostmi mohou obstát v systému dnešní konkurenční  společnosti a využívat všechny zdroje, které jsou dostupné. A tím zlepšit postavení své i své rodiny. A stát se možným vzorem pro ostatní, že cesta ven existuje. Nechci říct, že je to tak jednoduché, protože problém sociálního vyloučení je rozhodně velký a nezmizí pouze mávnutím proutku, ale přesto vnímám vzdělání jako jednu z možností, která určitě může pomoci přecházet problémům, které sociální vyloučení přináší.

Projekt 3V díky finanční  podpoře z ESF a výzvě OP VVV mohl zajistit fungování 3 předškolních klubů pro děti (předškolní kluby Margaretka, Chaloupka, U Rybníčku a později Klíček). Tyto předškolní kluby je potřeba si představit jako běžné mateřské školy, pouze s tím rozdílem, že nároky na rodiče a děti jsou nastaveny nízkoprahově. A tím pádem jsou dostupnější pro děti, často romské děti, a jejich rodiče. Všechny služby jsou zdarma. Samozřejmě není zajištěn celodenní provoz a jídlo jako nabízí běžná mateřská škola. Ale pouze provoz od 8:30 hodin do oběda. Rodiče neplatí „školkovné“, nemusí hradit obědy, děti v předškolních klubech  nespí, což je často noční můrou mnoha dětí i rodičů a svačiny s pitím si děti nosí z domova. Tento systém se osvědčil hlavně u dětí ze sociálně vyloučených lokalit, kdy rodiče těchto dětí nejsou z různých důvodů schopni zajistit finančně docházku dítěte do školky. Problém muže být i lokální vyloučení  –  školka je daleko, nejezdí tam linkové spoje a chodit pěšky je náročné a v zimě nereálné. Dalším důvodem proč děti nechodí do školky je strach z neznámého nebo špatná zkušenost rodičů, kterou si nesou ze svého dětství. Obavy z institucí a nového prostředí je často velký problém. Romské matky jsou velmi úzkostlivé a při prvním pláči dítěte berou dítě domů a odcházejí. Adaptační fázi je nutné rodičům dobře vysvětlit a hlavně připravit je na to, že pláč u dítěte je ze začátku běžná věc.

Na výše uvedeném je zřejmé, že neformální vzdělávání dětí v podobě např. předškolních klubů, zejména u romských dětí může být ze začátku velkým přínosem.  Rodiče i děti si zvykají na fungování vzdělávacího zařízení. Komunikují s pedagogy, řeší věci, které se týkají přípravy dítěte do předškolního klubu. A díky této zkušenosti je potom přechod do běžné mateřské školy či do základní školy jednodušší. Bez této zkušenosti jsou děti v 6 letech hozeni do systému základní školy a jsou ztraceni, nechtějí tam chodit, protože nejsou zvyklé být někde jinde bez rodiny.

Jak to vypadá v praxi, když romské dítě přijde do školy bez předchozí zkušenosti s docházkou do školského či jiného neformálního vzdělávacího zařízení, popisuje publikace Vzdělávání Romů v ČR pro pedagogy (1). Takové dítě přichází pouze se zkušenostmi ze života v rodině. Při vstupu do školy se tedy najednou v šesti letech setkává s neznámým, cizím, někdy až nepřátelským prostředím, kterému musí čelit samo, bez pomoci rodiny (a komunity), na níž je do té doby závislé. Škola mu ve většině případů nepomůže. Nesetká se tu s ničím známým  –  nejsou romští učitelé (s výjimkou těch škol, kde se postupně, ale zatím v zanedbatelné množství začínají objevovat romští asistenti), pomůcky a učebnice jsou obsahově i výtvarně přizpůsobeny chápání a vkusu českých dětí. (1)

Tradiční rodinná romská výchova nedává dítěti takový základ, který učitel u průměrného žáka první třídy předpokládá, a tak od počátku školní práce vzniká nedorozumění, které se může rychle odrazit ve školní neúspěšnosti dítěte. Jako hlavní problémy, se kterými se dítě začne brzy po příchodu do školy potýkat, lze označit: nedostatek času a prostoru na domácí přípravu, neochota rodičů zajistit základní školní pomůcky, priorita pracovat doma (péče o sourozence) než ve škole, nezvyk na pevný denní režim, přísný řád a aktivity vyžadující dlouhodobé soustředění, neschopnost se samostatně rozhodovat a zodpovídat sám za sebe, nerozvinutá jemná motorika, neznalost kreslení a psaní, neznalost pojmů, které nejsou potřeba v praktickém životě a které děti získávají z knih a encyklopedií, jazyková bariéra i u dětí, které již nemluví romsky, ale stále užívají etnolekt češtiny. (1)

Velkým problémem je užití českého jazyka ve výuce. Romové se kvůli asimilaci měli co nejrychleji odnaučit používat svůj vlastní jazyk    –  romštinu. Ve školách se nesměla používat ani jako pomocný jazyk, ačkoliv mnoho dětí přicházelo do školy s minimální znalostí češtiny a umožnění využít jejich jazyk by pouze přispělo ke snadnější adaptaci na školu. Výjimkou nebylo ani trestání za to, když děti mluvily romsky mezi sebou. Snaha byla korunována úspěchem. (1)

Mnoho Romů pod dlouholetým tlakem začalo při komunikaci s dětmi používat češtinu, aby děti neměly ve škole problémy. Jejich jazyk ale logicky nebyl (a u mnohých není dodnes) normativní, je to romský etnolekt češtiny, ovlivněný jednak romštinou (tj. myšlením v romštině, přenášením její gramatické struktury do češtiny neboli kalkováním), jednak nespisovnou češtinou, kterou se neučili ve škole, ale od svého okolí, často též od sociálních vrstev, které často spisovný jazyk nepoužívají. Tomuto etnolektu pak učí své děti. Problémy s češtinou mají pak děti ve všech jazykových rovinách  –  od fonetiky až po stylistickou oblast. Dnešní situace tedy vypadá tak, že dítě neumí při vstupu do školy žádný z jazyků opravdu dobře. Z romštiny ovládá často jen několik frází, v horším případě nadávek, česky se sice domluví, ale mluví etnolektem. Používání etnolektu se neinformovanému pedagogovi může jevit jako mentální retardace („já se bojím od psa, pustil mne vlak, babička mne nosí do školy“ apod.). (1)

Fungování dětí ze sociálně vyloučených lokalit a často romských dětí  v systému školství vyžaduje dlouhodobou podporu, jak pro samotné děti, ale i rodiče. Práce s rodiči dětí v lokalitách v podobě fungujících sociálních služeb a nízkoprahových neformálních vzdělávacích a volnočasových klubů může napomoci mnohým nedorozuměním při komunikaci s pedagogy a školou. Ale zejména podpora dětí od předškolního věku pomáhá dětem zvládnout přestup do tradičního vzdělávání a díky této podpoře se děti a žáci základních škol nemusí setkávat ve zvýšené míře se školním neúspěchem.

Použité zdroje:

1) Vzdělávání Romů v ČR. Informace pro pedagogy. [online]. [citováno 12-6-2022]. Dostupné z: https://www.pf.jcu.cz/stru/katedry/pgps/ikvz/podkapitoly/b02romove/18.pdf  

Zpracovala: Mgr. Petra Martíšková, manažerka projektu 3V

A do běžných tříd základních či mateřských škol přišly děti, s určitými nestandardními vzdělávacími potřebami. A pouze jedna osoba pedagoga ve třídě nestačí, aby se plně mohla věnovat všem dětem. Proto v rámci podpůrných opatření dochází např. k úpravám počtu dětí ve třídě a pro děti s vyšším stupněm podpůrných opatření přichází jako podpora asistent pedagoga.

Kdo je asistent pedagoga? Asistent pedagoga je pedagogický pracovník, který vykonává přímou pedagogickou činnost. Jeho pozice vychází ze zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů § 2 odst. Současná legislativní úprava rozeznává dvě úrovně asistentů, které se liší i požadavky na jejich vzdělání. Jedná se o asistenta pedagoga, který vykonává „přímoupedagogickou činnost ve třídě, ve které se vzdělávají děti nebo žáci se speciálními vzdělávacímipotřebami“  –  takový asistent musí mít minimálně středoškolské vzdělání s maturitou a základní pedagogickou kvalifikaci (alespoň kurz pro asistenty pedagoga. (1)

Nebo se může jednat o asistenta pedagoga, který vykonává „přímou pedagogickou činnost spočívající v pomocných výchovných pracích“  –  takový asistent nemusí mít maturitu, stačí mu výuční list nebo i jen základní vzdělání, i zde je ale podmínkou minimální pedagogická kvalifikace (alespoň absolvování kurzu pro asistenty pedagoga). (1)

Jak získá asistent pedagoga odbornou kvalifikaci? Nejlepší způsob je absolvování akreditovaného vzdělávacího programu pro asistenty pedagoga  –  Vzdělávací program je zaměřen na získání vědomostí a dovedností, které umožní výkon profese asistenta pedagoga podle §16, odstavec 4, zákona č.561/2004 Sb. Další možností je studium vyšší odborné školy se zaměřením na přípravu pedagogických asistentů či studium sociální pedagogiky. Možností je také studium vysoké školy obor    –  pedagogika, asistentství. (1)

Asistent pedagoga má konkrétní náplň práce – rozsah a rozpis jednotlivých činností pro asistenta pedagoga stanoví ředitel školy na základě podkladů a doporučení SPC a PPP, na základě skutečných potřeb žáka a na základě podmínek ve škole. (1)

Jaké činnosti obvykle vykonává asistent pedagoga ve třídě. Jedná se o každodenní činnosti ve třídách dle rozpisu týdenního rozvrhu. Pomáhá žákům při pěstování základních norem chování ve školním prostředí. Je nápomocný učitelům se žáky, které mají výukové a kázeňské problémy (obtížné chápání učiva, jazyková bariéra, konfliktní situace). Provádí asistenci v hodinách naukového a výchovného zaměření. Spolupracuje s učitelem ve vyučovacích předmětech, které jsou náročné na organizaci. Vede samotnou práci se žáky v době vyučování i mimo vyučování. Realizuje individuální práci s určenými žáky ve vyučovacích hodinách pod vedením učitele. Zajišťuje dozor nad žáky během vyučování i v době přestávek a odchodů žáků ze školy. Doprovází žáky na akce mimo školu. (1)

Mezi jeho další povinnosti může patřit příprava pomůcek a materiálů k výuce dle pokynů učitelů. Podílí se na výzdobě učeben a dalších prostorů dle pokynů učitelů a potřeb školy. Připravuje soutěže, výstavky a exkurze spolu s učiteli. Může vést a organizovat zájmové aktivity pro žáky. Dle potřeby může navštívit i rodiny žáků sociálně znevýhodněných. Účastní se dle možností vzdělávacích akcí a programů pro asistenty, které jsou zaměřeny na nové metody a formy výchovné práce. Účastní se jednání výchovné komise. Spolupracuje s výchovným poradcem školy a školním metodikem prevence sociálně patologických jevů. Pomáhá žákům při přípravě na vyučování. Pomáhá řešit problémy spojené se záškoláctvím a výchovnými problémy u dětí. (1)

V předchozí části jsme se dozvěděli, kdo a co konkrétně dělá asistent pedagoga ve škole a ve třídě s dětmi. Pro ty, koho by dané téma více zajímalo,  a přemýšlel, že by chtěl v budoucnosti pracovat sám jako asistent pedagoga. Přidávám pár zajímavých odkazů, kde je možné získat více informací o činnosti asistentů pedagoga, ale také zde jsou odkazy na instituce a materiály pro práci s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami.

Určitě je nutné prohlédnout si webové stránky MŠMT ČR. Dále webové stránky http://www.asistentpedagoga.cz, www.inkluze.cz, www.cosiv.cz (Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání) a www.inkluzivniskola.cz . 

Možná pro někoho z vás tento článek bude prvotním impulzem stát se asistentem pedagoga a pomáhat dětem se sociálním či jiným znevýhodněním. Tato práce má  své nezastupitelné místo a pro někoho se může stát posláním pomáhat druhým začlenit se mezi ostatní vrstevníky.

Použité zdroje:

1) Kdo je asistent pedagoga. Nová škola o.p.s. Praha, [online]. [citováno: 5-6-2022]. Dostupné z: http://www.novaskolaops.cz/kdo-je-asistent-pedagoga

Zpracovala: Petra Martíšková, manažerka projektu 3V

Ale většina lidí netuší, co vlastně znamenají. Proto je potřeba tento termín vysvětlit a zamyslet se nad tím, jak sociální vyloučení řešit a odstranit ze společenského života lidí a zejména dětí.

Termín sociální vyloučení (sociální exkluze) je spojena s termíny majorita a minorita ve společnosti. Majorita je skupina lidí, která disponuje přístupem k určitým zdrojům nebo moci. Minorita je naopak skupina, která takovým přístupem nedisponuje. Majorita a minorita nemusí být vymezena početní převahou. Často se vymezení majority sice překrývá i s její početní převahou, nicméně jsou známy příklady, kdy méně početná majorita díky přístupu k moci a zdrojům ovládala početnější minoritu. (1)

Termín sociální exkluze, neboli sociální vyloučení se začal užívat od 70. let ve Francii, za jeho autora je považován Lenoir. Smyslem zavedení tohoto pojmu bylo zaměření pozornosti nejen na chudobu, která do té doby byla považována za hlavní příčinu problémů, ale také na další průvodní znaky tohoto problému, které dohromady tvoří složitý komplex problému sociálního vyloučení. (1)

Sociální vyloučení lze také charakterizovat jako nedostatečnou individuální nebo skupinovou participaci na ekonomickém, politickém a sociálním životě společnosti nebo jako nedostatečný přístup ke zdrojům, které jsou v dané společnosti běžným standardem. Sociální exkluze se může týkat různých jedinců nebo skupin ve společnosti: sociálně slabých, lidí odlišných kultur, lidí se zdravotním handicapem, etnických menšin, osaměle žijících seniorů atd. Pro exkluzi není podstatné, zda vylučovaní jedinci či skupiny jsou od vylučující společnosti skutečně odlišní, ale zda taková představa u majoritní společnosti existuje. (2)

Na výše uvedených definicích sociálního vyloučení lze chápat, co sociální vyloučení znamená z odborného hlediska. Ale jak popsat laickým pohledem sociální vyloučení. Je jisté, že pro společnost je to negativní jev. Někoho jsme vyloučili, odsunuli ze sociálních vztahů, kontaktů, ekonomických aktivit. Tito lidé či skupiny osob stojí na okraji společnosti. Jak takový okraj společnosti poznat, určitě v každém městě je oblast, místo, kde si řekneme, tam bych nechtěl být nebo žít, případně v noci chodit. A přesně takhle mluvíme o sociálně vyloučených osobách či lokalitách. Ano, postupem času vznikají pro mnohá města či sousedy problematické místa. A to opravdu není pro společnost a  ani pro lidi, kteří tam žijí s rodinami a dětmi dobré. Jedná se o špatné adresy, kde vznikají další negativní jevy  –  jako např. možnost zvýšené kriminality, předlužení lidí, časté absence dětí ve školách atd. Místo a lidé mají nálepku špatné adresy a už mají velmi malou šanci něco změnit.

Sociální vyloučení u lidí, s kterými pracujeme, můžeme spatřit v několika dimenzích. Za prvé se jedná o životní podmínky, v kterých tito lidé často žijí. Ubytování na ubytovnách nebo v nevyhovujících bytových prostorech, často téměř bez vybavení pro sebe i děti. Chybí často základní nábytek, prostor a vybavení pro hru a učení pro děti. V bytech je plíseň nebo také chlad. Tito lidé mají omezený přístup ke zdrojům  –  bydlení, zaměstnání. Limitující je také úroveň najít si vhodné zaměstnání vzhledem k dosaženému vzdělání, které je často pouze ukončená základní škola.

Druhou rovinu často tvoří příslušnost k etnické menšině či zdravotní znevýhodnění a zvýšená nemocnost. Tyto faktory jsou často zacyklené a najít řešení je opravdu složité. Mnoho neziskových organizací i vládních institucí jako např. Agentura pro sociální začleňování se snaží podpořit dané oblasti, jednotlivce či rodiny s dětmi a ukončit či alespoň zmírnit sociální vyloučení a jeho důsledky.

Díky projektu Vzdělání pro všechny výhodou, zkr. 3V reg. číslo projektu CZ.02.3.61/0.0/0.0/16_039/0011718, který právě spolek NADĚJE na území města Písku realizuje, se nám daří podpořit děti předškolního věku, žáky základních škol a rodiče na poli vzdělávání a zmírnit tak důsledky sociálního vyloučení. Pro děti předškolního věku jsou provozována tři neformální předškolní centra, pro žáky základních škol je zajištěno pravidelné doučování a příprava do školy. A rodiče mají možnost zapojit se do aktivit tzv. rodičovského klubu, kde se společně učí pracovat se svými dětmi, účastní se workshopů či besed, nebo mohou využít poradenských služeb či doprovodu do příslušného zařízení či instituce. Činnost projektu bude ukončena k 30. 6. 2022.

     Při psaní tohoto článku na téma sociální vyloučení se můžeme zamyslet, kdo je vlastně odpovědný za sociální vyloučení a za vytvoření lokalit, kde je kumulace osob, u kterých lze spatřit velké procento problémů spojených se sociálním vyloučením  –  dluhy, ztráta práce, nízká úroveň vzdělání aj. Mnoho z nás si někdy řekne, jsou dospělí, tak mohou za své problémy sami. V některých případech to může být  pravda, ale u většiny osob to takto paušalizovat nemůžeme. Co je ale nutné vidět, že v sociálním vyloučení žijí společně s dospělými lidmi také jejich děti. Je vhodné, aby sociálně vyloučené byly i děti? Děti, které za danou situaci a postavení svých rodičů nemohou, se tak ocitají na okraji společnosti, často s nálepkou horšího postavení, bez možnosti plnohodnotně se zapojit do společenského života. Problémy sociálního vyloučení, tyto děti, zaznamenávají hlavně ve škole, nemají školní pomůcky, nemají často na obědy a rodiče v mnoha případech nejsou schopni své děti podpořit, aby zvládaly probírané učivo a přípravu do školy. Děti jsou ne vlastní vinou za outsidery. Proto vnímám nutnost rodiče a děti v sociálně vyloučených lokalitách podporovat nejrůznějšími způsoby jako pomoc neziskových organizací a např. programy postavenými na principu housing first, které by pomohly nalézt lidem a dětem z lokalit nové a důstojné bydlení. Nové bydlení a pomoc při vzdělávání může být jedním ze způsobů, jak zabránit prohlubování sociálního vyloučení.

Zdroje:

1) VAŠAT, Jan. Sociální exkluze a inkluze. [online]. [citováno 15-4-2022]. Dostupné z: http://inul.fse.ujep.cz/download.php?idx=1279

2)Mareš, P., Rákoczyová M., Sirovátka T. a kol. Sociální vyloučení a sociální začleňování v ČR jako veřejně politická agenda. Praha:  CESES FSV UK, 2006, ISSN 1801-1519 (online verze)

Zpracovala: Mgr. Petra Martíšková, manažerka projektu 3V